|
PORADCE
cHOVU pLEMENE SAMOJED
Marcela Knápková, Červená Voda 134, 561 61,
mobil: 777 001 048, e-mail: orleansnow@seznam.cz
HISTORIE
pLEMENE SAMOJED
Samojedi ( Něnci ) byly delší
čas zařazování mezi historicky vymřelé národy Eurázie, velmi
málo se vědělo o jejich původě a kultuře. Novější archeologické
a etnografické výzkumy poskytli informace o původních asijských
národech, mezi které patří i Něnci. Kmeny Samojedů putovali
na svoje současné území na začátku prvního tisíciletí našeho
letopočtu . Sídlili na hranici Evropy a Asie, přesněji mezi
Bílým mořem a Jenisejem. Národ Samojedů byl tvořen jednotlivými
rodinami, případně osadami více rodin, které putovali po tundře.
Byly to právě sobi kdo určovali trasy jejich pohybu na území
Sibiře, přesněji potrava pro soby – mechy a lišejníky – která
určovala kudy a kam se kmen přesune. Byli to tedy kočovní
lidé , kteří se živili nejen lovem a rybolovem, ale i chovem
sobů, které na rozdíl od jiných nomádů využívali především
jako tažná zvířata, tedy ne jen na mléko či maso. Chov obrovských
stád sobů vyžadoval i dobrých pasteveckých psů. Něnci chovali
psy, které nazývali Bjelkier . Strážili jim stáda sobů, příležitostně
pomáhali při lovu a při tahání saní. Jejich obydlím byly stany
ze sobích kožešin ve tvaru týpí, které se daly lehce rozložit
a přesunout na jiné místo, když sobi zpásli všechen mech.
Samojedi byli mezi severskými nomádmi velmi unikátní národ,
hlavně pro jejich blízký osobní a pracovní vztah k jejich
psům. Bylo běžné, že každý člen rodiny si vzal jednoho psa
sebou do jejich obydlí – nazývali je chooms – a nechali psíka
spát společně s nimi pod sobími přikrývkami, aby je zahřívali.
Děti měli dovolené hrát si se štěňátky, dospělí psi zase strážili
a ochraňovali děti po dobu nepřítomnosti dospělých. Je známo,
že Samojedi často odmítali vzdát se svých psů a prodat je
cestovatelům. Samojedi byli velmi jednoduchý lidé a nebylo
neobvyklé, že využívali tyto psy i na kožešiny. Většinou to
ale byli psy, kteří nebyli k člověku přátelští, byly agresivní
anebo příliš velcí jedlíci či příliš slabí jedinci. Tímto
způsobem vlastně dělali výběr nejvhodnějších jedinců pro další
chov. Hlavním kritériem výběru byla přátelská vyrovnaná povaha
psa, jeho síla a vytrvalost. Agresivní psy se tak stali bez
milosti ozdobou jejich kožichů. Po dobu několika století se
tak vyvinulo silné a odolné plemeno, které pracovalo bok po
boku člověka. Zabezpečovalo mu pohodlí domova a bojovalo nelítostně
v bojích za svého pána, kterého chtěl potěšit.
Původ plemene samojedský pes se datuje od období tisíc let
před naším letopočtem, čím se zařazuje mezi nejstarší plemena
vůbec. Podle různých vědců má samojedský pes hodně charakteristických
znaků prehistorického psa. Objevením kmenů Samojedů a jejich
Bjelkier psů ve Velké severské expedici se tito psy dostali
až na dvůr cara a jeho rodiny a jako královský pes byl dávaný
jako dar evropským celebritám. Polární objevitelé také zjistili
vzácní vlastnosti těchto psů a začali je využívat ve svých
expedicích. Věk polárních objevů od r. 1870 do r. 1912 vynesl
na výsluní všechna severská plemena psů. Nansen jako první
použil samojedské psy ve svých expedicích a představil tak
samojedy západnímu světu. Major Frederick g. Jackson přivezl
první psy do Anglie a jednoho představil po návratu z expedice
domů královně Alexandře a dalších osm daroval v r. 1899 manželům
Kilburn-Scottovým, kteří patřili k zakladatelům chovu samojedů
v Anglii. Carsten e. Borchgrevink, Nor žijící v Austrálii,
který vedl anglickou expedici do Antarktidy v létech 1899
– 1900. Měl víc jak 100 Bjelkier, ale nezanechal téměř vůbec
žádné zprávy o psech, dva z nich však měli obrovský význam
pro vývin plemene. Nejznámější samojed v historii-pes jménem
Antartic Buck, kterého zanechal v Zoo v Sydney, byl v r. 1908
importovaný do Anglie.Mnoho současných evropských i celosvětových
šampionů je jeho přímými potomky. Roald Amundsen je považován
za nejúspěšnějšího psího cestovatele všech dob. Jeho způsob
výběru a výcviku psů jako i celkové dokonalé přípravy expedice
je ohromující. Na svoji expedici si objednal 97 psů, které
dlouhé týdny trénoval a pozorně vybíral. Nakonec použil 52
z nich, kteří táhnoucí 4 saně, vyrazili na Jižní pól. Tak
jako plánoval, vrátil se pouze s jedněmi saněmi a dvanácti
psi. Měli za sebou 1860 mil, které ušli za 99 dní. Amundsenův
zápřah byl veden samojedským psem jménem Etah. Jestli byl
Amundsen první člověk, který vkročil na Jižní pól, potom samojed
Etah byl prvním psem, který položil tlapku na Jižní pól. Bylo
to 14. prosince 1911. Téměř každý dnešní samojed má své předchůdce
v psech z polárních expidic.
„ Neznám přítujnějšího
a oddanějšího tvora, než jsou tito bílý zkrocení vlci.“
Roald Amundsen
FEDERATION
CYNOLOGIQUE INTERNATIONALE
Secretariat General: 13, Place Albert I – B 6530 THUIN (Belgie)
F.C.I.-Standard č. 212 / 09.01.1999 / GB
SAMOJED
(Samojedskaja Sabaka)
OBLAST PŮVODU: Severní Rusko
a Sibiř
PATRONACE: Severská kynologická
unie (Nordic Kennel Union, NKU)
DATUM PUBLIKACE ORIGINÁLNÍHO
PLATNÉHO STANDARDU: 22.07.1997
POUŽITÍ: saňový a společenský
pes
ZAŘAZENÍ PODLE F.C.I.: Skupina
5 špicové a primitivní plemena
Sekce 1 severští saňoví psi
Bez zkoušky z výkonu
KRÁTKÉ HISTORICKÉ SHRNUTÍ:
Název samojed je odvozen od jména kmenů Samojedů v severním
Rusku a na Sibiři. V jižních částech této oblasti používali
Samojedové bílé, černé a hnědé vícebarevné psy při pastvě
sobů; v severních částech byli tito psi čistě bílí, s vlídnou
povahou a byli užíváni jako lovečtí a saňoví psi. Psi samojedi
žili v blízkosti svých majitelů, spali s nimi v jejich obydlích
a pomáhali tato obydlí vyhřívat. Britský zoolog Ernest Kilburn
Scott strávil v roce 1889 u samojedských kmenů tři měsíce.
Při návratu do Anglie si s sebou přivezl hnědé štěně, psa
se jménem „Sabarka“. Později si dovezl krémově zbarvenou fenu
jménem „Whitey Pečora“ ze západní oblasti Uralu a sněhobílého
psa „Musti“ ze Sibiře. Těchto několik psů a psi přivezení
dalšími výzkumníky byli základem chovu západního typu samojeda.
První standard byl sepsán v Anglii v roce 1909.
CELKOVÝ VZHLED: elegantní
bílý arktický špic střední velikosti. V celkovém vzhledu budí
dojem síly, vytrvalosti, šarmu, poddajnosti, důstojnosti a
sebevědomí. Typický výraz, nazývaný „úsměv samojeda“, je vytvářen
kombinací tvaru a posazení oka a mírně zvednutých koutků tlamy.
Pohlaví by mělo být zřetelně vyjádřené.
DŮLEŽITÉ POMĚRY: délka těla
je zhruba o 5 % větší než výška v kohoutku. Hloubka těla je
o málo menší než polovina kohoutkové výšky. Tlama je přibližně
stejně dlouhá jako mozkovna.
POVAHA / TEMPERAMENT: přátelský,
otevřený, pozorný a živý. Lovecký pud je velmi slabý. Nikdy
není ani plachý ani agresivní. Je velmi společenský a nemůže
být užíván jako hlídací pes.
HLAVA: silná, klínovitého
tvaru.
MOZKOVNA:
Lebka: při pohledu zpředu a z profilu jen lehce konvexní.
Nejširší je mezi ušima. Mezi očima slabě viditelná rýha.
Stop: jasně zřetelný, ale ne příliš výrazný.
OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nosní houba: dobře vyvinutá, nejlépe černá. Během některých
období roku může pigment na nose vyblednout do takzvaného
„zimního nosu“; na okrajích nosu však musí vždy být tmavý
pigment.
Tlama: silná a hluboká, přibližně stejně dlouhá jako lebka,
postupně se zužující k nosu. Není ani příliš úzká, ani těžká
a kvadratická. Nosní můstek je rovný.
Pysky: těsně přiléhající, černé a poměrně masité. Koutky úst
jsou mírně zvednuté, čímž vytvářejí typický „úsměv samojeda“.
Čelisti/Zuby: pravidelný a úplný nůžkový skus. Zuby a čelisti
jsou silné. Chrup odpovídá normálnímu zubnímu vzorci.
Oči: tmavě hnědé, dobře posazené v jamkách, umístěné poměrně
daleko od sebe, poněkud šikmé a mandlového tvaru. Výraz je
typický „úsměvem samojeda“, milý, pozorný a inteligentní.
Oční víčka jsou černá.
Uši: vztyčené, poměrně malé, silné, trojúhelníkové, s mírně
zaoblenými špičkami. Měly by být pohyblivé, vysoko nasazené;
díky široké lebce daleko od sebe.
KRK: silný, střední délky,
hrdě nesený.
TRUP: mírně delší než kohoutková
výška, prostorný a kompaktní, ale pružný.
Kohoutek: jasně zřetelný.
Hřbet: střední délky, osvalený a rovný; u fen mírně delší
než u psů.
Bedra: krátká, velmi silná a zřetelně ohraničená.
Záď: plná, silná, osvalená a mírně spáditá.
Hrudník: široký, hluboký a dlouhý, dosahující téměř do úrovně
loktů. Žebra jsou dobře klenutá.
Spodní linie: mírně vtažená k břichu.
OCAS: nasazen poměrně vysoko.
V afektu a v pohybu je ocas nesen ohnutý od kořene dopředu
přes hřbet nebo bok, ale v klidu může být svěšený – pak dosahuje
k hleznům.
KONČETINY:
HRUDNÍ KONČETINY:
Celkový vzhled: dobře posazené a osvalené, se silnou kostrou.
Při pohledu zpředu rovné a rovnoběžné.
Ramena: dlouhá, pevná a spáditá.
Nadloktí: šikmé a přiléhající k tělu. Přibližně stejně dlouhé
jako ramenní lopatka.
Lokty: přiléhající k tělu.
Zápěstí: pevné, ale ohebné.
Nadprstí: maličko šikmé.
Přední tlapky: oválné s dlouhými prsty, pružné a směřující
přímo dopředu. Prsty jsou klenuté a ne příliš těsně spojené.
Pružné polštářky.
PÁNEVNÍ KONČETINY:
Celkový vzhled: při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné, s velmi
silným osvalením.
Stehna: střední délky, poměrně široká a osvalená.
Kolena: dobře zaúhlená.
Hlezna: poměrně nízko, dobře zaúhlená.
Záprstí: krátké, silné, vertikální a paralelní.
Zadní tlapky: stejná charakteristika jako přední tlapky. Paspárky
mají být odstraněny.
POHYB: plný síly, volný, neúnavný,
s dlouhým krokem. Dobrý předkrok hrudních končetin a dobrý
posun pánevních končetin.
OSRSTĚNÍ:
SRST: bohatá, silná, pružná
a hustá polární srst. Samojed má srst s podsadou, přičemž
podsada je krátká, jemná a hustá, a krycí srst je delší, hrubší
a rovná. Srst má vytvářet límec kolem krku a ramen, rámující
hlavu, zvláště u psů (samců). Na hlavě a na přední straně
končetin je srst krátká a hladká, na vnější straně uší je
krátká, odstávající a hladká. Vnitřek ucha má být dobře osrstěný.
Na zadní straně stehen vytváří srst „kalhoty“. Mezi prsty
má růst ochranná srst. Ocas má být bohatě osrstěn. Srst feny
je často kratší a s jemnější texturou než srst psa. Správná
textura srsti má vždy mít zvláštní povrchový lesk.
BARVA: čistě bílá, krémová
nebo bílá se světle hnědou - základní barva je bílá s několika
světle hnědými znaky. Srst nikdy nesmí vypadat světle hnědá
po celém těle.
VÝŠKA:
Výška v kohoutku: ideální výška: pes 57 cm s tolerancí ±3
cm, fena 53 cm s tolerancí ±3 cm.
VADY: jakákoliv odchylka od
výše uvedených znaků má být považována za vadu a vážnost,
s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu
stupni.
- viditelné vady ve stavbě.
- lehká kostra.
- psi nevyjadřují samčí typ a feny samičí.
- klešťový skus.
- žluté oči.
- měkké uši.
- sudovitý hrudní koš.
- dvojitě stočený ocas.
- nízkonohost.
- silně vyklenuté končetiny nebo kravský postoj.
- vlnitá nebo krátká srst po celém těle; dlouhá, měkká nebo
splývavá srst.
- přílišná rezervovanost.
ZÁVAŽNÉ VADY:
- zjevně nepigmentované oblasti na očních víčkách nebo pyscích.
VYŘAZUJÍCÍ VADY:
- modré nebo různobarevné oči.
- podkus nebo předkus.
- uši nejsou vztyčené.
- barva srsti jiná než povolená ve standardu.
- přílišná plachost nebo agresivita.
Pozn.: Psi (samci) musí
mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v
šourku.
PODMÍNKY
K UCHOVNĚNÍ
Ze samojeda vyzařuje síla,
krása, temperament, hrdost a ušlechtilost. Má působit dojmem
odolného, silného,ne však robusního psa. Samci nesmí být bezdůvodně
agresivní. Feny mají mít něžný ženský výraz , nesmí být však
bázlivé. Kostra samojeda je pevná , odpovídající jeho výšce
a váze . Nesmí být ani příliš subtilní ani těžkopádná. Samojed
si musí zachovávat především eleganci. Žádoucí je bohatá a
hustá srst, někteří jedinci však mají srst přešlechtěnou,
příliš dlouhou, svěšenou. Srst má být především odolná, nepromokavá.
Důležitá je kvalita než kvantita a délka. Čistě bílá barva
je všeobecně považována za nejkrásnější. Samojedi krémové
barvy anebo s piškotovými znaky nejsou tak žádoucí, ale je
potřebné je zařazovat do chovu, aby se udržel žádoucí pigment
a třpytivá srst, tzv. silvertip, správná samojedí srst se
na světle na konečkách srsti stříbrně leskne. Hlava má být
široká, klínovitá. Jedinci vlčího typu mívají hlavu užší,
málo osrstěnou. Uši jsou silné, vztyčené, trojúhelníkovitého
tvaru, se špičkou mírně zaoblenou. Jejich velikost má odpovídat
vzdálenosti mezi vnějším koutkem oka a místem na boku hlavy,
kde je ucho nasazené. Stop má být dobře znatelný, ale ne příliš
výrazný. Nos nemá být příliš dlouhý a špičatý má být hluboký.
Vzdálenost od týlu ke stopu a od stopu k okraji čumáku je
1:1. Nosní houba stejné jako pysky mají mít co nejtmavší pigment,
taktéž i oči co nejtmavší dobře uložené, mandlového tvaru
s bílými řasami. Výraz očí je živý, něžný, přátelský.
Podmínky chovnosti:
- HD 0/0, 0/1, 1/0, 1/1, 1, 2/1, 2/2 pozitivní jedinci se
spojují pouze s negativními
- Prodloužení chovnosti maximálně o 1 rok
- Úspěšné zvládnutí bonitace s maximální hodnotou bodu 6 u
feny a 4 u psa
FOTOGALERIE
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Fotoarchiv poradkyně
chovu Marcely Knápkové |
|
