V severských oblastech se psi bezpochyby do zápřahů používali od nepaměti. Vzhledem k skromnosti zdrojů potravin to pro tamní obyvatele byla kromě použití sobů jediná možnost, jak držet a využívat tažná zvířata. Ta byla pro velkou část obyvatelstva nezbytnou součástí života, protože kočovali za živobytím a podle ročních období. V primitivních podmínkách byli zprvu psi používání jako nosiči břemen a k vlečení jednoduchých smyků, s postupem doby si tato národy vypracovaly vlastní postupy pro výrobu saní a toboganů i ostatních předmětů používaných pro zápřahy. Sáně nazývané komatiky či kramutiky se vyráběly ze dřeva, tam, kde ho byl nedostatek i z jiných dostupných materiálů. Sáně se zásadně spojovaly vyvazováním, což ostatně vzhledem k požadavku pružnosti konstrukce saní trvá dodnes. Sanice bývaly ze dřeva, ale i z mrožích klů. Na skluznice se používaly kůže zvířat, někde i směs ledu a rašeliny, až později se objevily skluznice kovové.
Způsob zapřahání psů odpovídá typu oblasti, kde se spřežení používala: v bezlesých oblastech Ameriky, Kanady a Grónska, stejně jako v severských oblastech Ruska používali místní Inuité zápřah do vějíře. Při něm je každý pes připřažen na vlastní tažné šňůře, což psům umožňuje větší manévrovací prostor a lepší bezpečnost, zejména při jízdě na ledu, protože váha je lépe rozložena. V lesnatých oblastech, tj. hlavně na indiánských územích se s ohledem na lepší manévrování používal způsob zapřahání psů buď mezi postraňky jednotlivě za sebou nebo u středové šňůry po dvojicích. Tento způsob přejali i pozdější bělošští příchozí a dodnes se používá při závodech psích spřežení.
Psi, kteří se pro zápřahy používali, byli pro život v krutých severských oblastech dokonale vybaveni jak po fyzické, tak po psychické stránce. Jejich potomci si tyto vlastnosti podrželi dodnes. Všichni jsou obdařeni extrémně hustou srstí nepromokavé struktury, malýma ušima, huňatými ocasy, kterými si chrání při spánku či ve sněhové bouři dýchací cesty a především neuvěřitelnou odolností a skromností. Nebývají také tolik vázáni na jednotlivého pána jako jiní psi, protože často přecházeli z ruky do ruky a také si museli poradit i v nepřítomnosti pána. Důležitá je i dodnes dobře zachovaná výbava instinktů, včetně loveckých.
První cesty na sever, o nichž jsou písemné zprávy, podnikali bílí výzkumníci na lodích a nejsou žádné zmínky o tom, že by používali spřežení. Pouze se zmiňují o svých setkáních s domorodci (Skrelingy) a s jejich psy.
Při pozdějších, novodobých výzkumných výpravách bylo skvělých vlastností severských tažných psů významně využito při zkoumání asijských částí Arktidy expedicemi podporovanými carem Petrem I. Tyto výpravy používaly lodí v kombinaci se spřeženími sobů nebo psů. Měly za cíl prozkoumání území a hledání Severovýchodního průjezdu. Kromě ruských výprav podle literatury poprvé využil psí spřežení výzkumník John Rae.
V květnu 1853 podnikl na lodi Advance Dr. Elisha Kent Kane výpravu k severnímu pólu (oficielním, avšak předstíraným účel výpravy bylo pátrání po Franklinově výpravě). Zamýšlel využít novofundlandských psů a eskymáckých psů, dohromady měl k disposici více než 50 psů k tahu. K nim se mu podařilo zajistit zkušeného inuitského vůdce Hanse, který své skvělé schopnosti osvědčil i při dalších expedicích. Původním Kaneovým plánem bylo vybudování zásobáren pro výpravu podél Grónska, většina psů však postupně uhynula následkem chybné výživy soleným masem, zbylo jich pouhých pět. Dr. Kane nakoupil další psy od místních Inuitů, ale cíle přesto nedosáhl. Na základě jeho zprávy i zpráv dalších výprav se vytvořil mýtus o existenci volného, nezamrzlého moře za již prozkoumanou oblastí.
Významného pokroku při používání psích spřežení dosáhl Francis Hall, který jako první pochopil, že pro úspěch expedice je nutné přizpůsobit se severským podmínkám podle vzoru domorodých obyvatel. Byl prvním uváděným výzkumníkem-bělochem, který delší dobu (po dva roky) žil přímo s Inuity v jejich prostředí.
V létě roku 1893 Fritdjof Nansen po pečlivých studiích a přípravách učinil pokus se zamrznutím speciálně zkonstruované lodi Fram v severním ledu u Novosibiřských ostrovů. Odtud hodlal využít unášení lodi „ledovým proudem“. Tohoto cíle bohužel nedosáhl, ale 3 roky věnoval výzkumům, které jsou dodnes přínosné. Při této výpravě bylo používání spřežení jednou z podstatných výhod.
V roce 1894 podnikl první, avšak neúspěšný pokus o výpravu Robert Erwin Peary. V dubnu 1895 vypravil novou expedici, která využívala na základě jeho přípravy spřežení po celou dobu svého působení v oblasti.
O dobytí severního pólu byl sveden boj mezi dvěma polárníky, kteří se nápadně lišili svým přístupem k přípravě a provedení své expedice – šlo o Dr.Cooka a Pearyho.
Peary podnikl výpravu s lodí Roosevelt v roce 1905. Loď však byla poškozena a Peary musel započít výpravu znovu, a to s obrovskou finanční i společenskou podporou. Zabezpečil se bohatým vybavením včetně velkého množství psů a 2 loděmi. Na pólu se ocitl 6. 4.1009 za podpory mnoha inuitských členů výpravy. Jeho expedice byla popsána v mnoha knihách a její průběh je „notoricky známý“.
Proto bych se chtěla trochu více věnovat jeho méně proslulému konkurentovi, Dr. Fredericku Cookovi, už i proto, že jeho prvenství v dosažení severního pólu bylo vzápětí po návratu Pearym zpochybněno a dodnes není naprosto přesně vyřešeno několik podivných okolností, zejména zmizení jeho zápisků z cesty. Proto je myslím zajímavé podívat se blíže na to, co sám o své cestě k pólu uvádí:
Dr. Cook v roce 1907 uspořádal proti Pearymu neskonale méně vybavenou a propagovanou výpravu. Hlavní část výpravy se skládala se pouze ze čtyř lidí, z toho 2 Inuitů. Začátek výpravy byl v Anoataku. Saně, které Cook používal, byly vyrobené ze dřeva hickory a vyvazované stejným způsobem jako saně domorodců, skluznice byly železné. Stejně tak postroje byly zhotoveny podle inuitských vzorů, ale jako materiál byla použita lana a plachtovina, aby se oproti původní kůži zmenšila možnost poškození nebo sežrání psy. Výprava vezla také čluny pro přepravu přes úseky bez ledu. Dr. Cook připravil s pomocí místních Inuitů základny a potravinami. Start výpravy byl stanoven na 19. února 1908 - vyráželo se s 11 saněmi taženými 103 psy. Ti byli předem dobře vycvičení, uvyklí na své vůdce a vykrmení. Po cestě členové výpravy využívali připravených dep, ale také s pomocí psů lovili pižmoně, mrože a zajíce. Od poslední zásobárny Dr. Cook cestoval k pólu s 2 Inuity, 26 psy a 2 saněmi. V poledne 21. 4.1908 údajně stanuli na severním pólu. Zpět se vraceli jinou cestou, po cestě postupně byli nuceni zabíjet a ostatním psům zkrmovat některé psy. To sice Dr. Cook těžce snášel, ale viděl nezbytnost tohoto kroku pro úspěch expedice. Velmi oceňoval spolupráci a souhru mezi lidskými a psími členy výpravy.
Další významnou postavou mezi polárníky, kteří při svých expedicích využívali severské tažné psy, byl Roald Amundsen. Zkušenosti nasbíral už na první výpravě roku 1903 při hledání Severovýchodního průlivu. Dvě zimy strávil v Kanadě a mj. zde zkoumal příslušníky kmene Netsilik. Mnohé z jejich zvyků přejal a použil je při dalších výpravách-znovu se osvědčilo spíše se prostředí přizpůsobit než s ním bojovat, jak bylo zvykem u mnohých dřívějších severských výprav. U Netsiliků se Amundsen také naučil zdatně zacházet se psy a používat spřežení. Jako tahouny si zvolil zejména grónské psy.
Při výpravě k Jižnímu pólu s sebou vezl zásoby 60.000 tun tuleního masa. Jeho sáně vážily 28 kg. 8. září 1911 vyrazilo na cestu 6 spřežení a 8 mužů, 17. září byli však nuceni se pro potíže, zejména pro nepřízeň počasí (mráz-40°) vrátit zpět. 20. října odstartovali znovu, a to ve 4 spřeženích po 13 psech, se čtyřmi muži a samotným Amundsenem.
Na 85. rovnoběžku výprava dorazila s 42 psy, jedny sáně byly ponechány v zásobárně. 15. prosince byli přesvědčeni, že dosáhli pólu, pak přesnými měřeními zjistili, že pól je o 10 km jižněji. Navraceli se jen s 2 saněmi a 12 psy. Ostatní byli po cestě zabiti a posloužili jako potrava pro ostatní psy. Svůj závod o prvenství dosažení jižního pólu vyhrál Amundsen především díky svému přizpůsobení tvrdým přírodním podmínkám, lepší promyšleností přípravy a mj. i perfektním ovládáním psů, kterým výborně rozuměl. Jeho konkurent Scott také dost dobře neodhadl menší použitelnost svých poníků pro pohyb ve sněhu a problémy s jejich výživou v polárních podmínkách.
Obrovský rozmach pracovního použití saňových psů byl spojen se Zlatou horečkou na Klondiku, kde byly první zlaté nuggety nalezleny koncem roku 1896. V souvislosti s tím se také začala objevovat první měření zdatnosti spřežení, tady závody. Z těchto tradičních závodů se dodnes zachoval Percy de Wolf Memorial Mail Race, All Alaska Sweepstakes a Yukon Quest. Známý závod Iditarod, který obnáší 1.600 km z Anchorage do Nome se jel poprvé až v roce 1973 na památku jízdy se sérem proti záškrtu, o níž se zmíním později.
První plně oficielní závody se konaly v Nome roku 1908 za organizace tamního vůbec prvního klubu pro saňové psy NKC. Tyto závody nesly (a nesou) název All Alaska Sweepstakes.
V Evropě se první řádné velké závody jely roku 1972 v Latrophu. U nás byly první regulérní závody uspořádány až v roce 1985 v Peci pod Sněžkou. V roce 1989 byla založena specializovaná sportovní organizace pro saňový sport ČASPS.

Ještě bych chtěla blíže představit charakteristiku a historii severských saňových plemen psů, která se dodnes používají do spřežení pro expedice, rekreační i závodní sport:
Nejtěžším, nejrobustnějším a také nejsilnějším plemenem mezi severskými saňovými psy je Aljašský malamut. Toto plemeno vzniklo u Indiánů kmene Mahlemiutů nebo Mahlemutů ze severozápadu Aljašky. Tyto kmeny byly známy svým jemnějším a lidštějším zacházením se psy, porovnáme-li je s okolními obyvateli. Je to vyrovnaný pes klidné, ale sebevědomé povahy a dodnes odpovídá své staré přezdívce“lokomotiva severu“.